Za poslední zhruba dva roky jsem si vybudoval velmi silný „čuch“ na výmluvy. Z nějakého důvodu je u ostatních vnímám víc než kdy před tím. Mohl bych to alibisticky přičíst „osobnímu rozvoji“, ale já si spíš myslím, že mým nejlepším učitelem bylo moje vlastní ego a moje vlastní alibistické výmluvy. U ostatních jenom vidím to, co jsem dlouhou dobu sám dovoloval dělat i své mysli.
Proč se vůbec lidé vymlouvají? Komu v tu chvíli lžou víc, sobě, nebo tomu druhému? V jistém smyslu si totiž své konání ospravedlňují i před sebou, nejen například před svým nadřízeným. Já za výmluvami opět vidím jednu hlavní příčinu – strach. A opět je to nesmyslný strach přiznat si, že něco neumím, něco mi nejde, něco jsem nezvládl. Plus samozřejmě ještě nesmyslnější strach z toho, že je jejich neschopnost před někým shodí.
Přitom lze svou vlastní neschopnost při troše snahy brát s velkým nadhledem – nejde přece vůbec o to, že vám něco nejde, ale jen a pouze o to, jestli jste ochotni se zdokonalovat. Velmi často se během kritiky mé práce setkávám s tím, že mi lidé říkají: „nechci se Vás dotknout,“ nebo „nemyslím to nijak špatně“.
Vždycky jim říkám: „nebojte se, jen do mě!“ Já totiž chci, aby se mě (obrazně řečeno) dotkli a dali mi klidně i pomyslnou facku, pokud ji opravdu potřebuji. Nedělám svou práci proto, abych všem ukazoval, jak jsem bezchybný. Chci, aby to skutečně mysleli špatně, pokud to, co jsem udělal, bylo opravdu špatně. Platí mi, abych udělal konkrétní práci konkrétním způsobem a dodal konkrétní výsledek. Když to neudělám, proč by se mi proboha ještě měli pomalu omlouvat za to, že mě kritizují?
Už jsem se naučil, že když na kritiku reagujete přecitlivěle, v první řadě brzdíte sami sebe, protože si doopravdy nepřipustíte, že vám něco nejde a zároveň si dobrovolně zavíráte mnoho zajímavých dveří, protože vás ve vašich očích kdekdo hned urazí a vy už s ním kvůli tomu nadále nechcete spolupracovat.
Jinými slovy – pokud si nula nepřizná, že je nula, zůstane navždy nulou. A to platí bez výjimky.
Úspěšný den přeje Tomáš Durčák